Město rozkládající se v údolí řeky Mohelka na jihovýchodním úpatí Ještědského hřbetu. Město je symetricky rozloženo kolem rozlehlého čtvercového náměstí. Ve středu města stojí pseudorenesanční radnice z konce 19. století. Významná památka je i barokní kostel sv. Prokopa z počátku 18. století s pseudorenesančním zařízením, který stojí na místě staršího vyhořelého kostela. Nachází se zde také několik empírových domů z počátku 19. století. Centrum starého města tvoří čtvercové náměstí, kterému dominuje radnice. Budova pochází z r. 1812, ale do současné podoby byla přestavěna v r. 1889 (např. cibulovitá báň byla při té příležitosti nahrazena jehlanovým tvarem). Radnice nejvíce utrpěla při požáru r. 1806, při kterém shořela polovina města. Tehdy se zbortila klenutí kanceláří (což mimochodem zachránilo některé staré písemnosti), zřítily se hodiny a roztavily se zvony na věži.

     Naproti radnici najdete pozůstatek dávné slávy města, tzv. Ungrův dům. Budova byla postavena ve výpravném slohu vlašské renezance. Pochází z doby, kdy v Hodkovicích sídlila velká společnost pro export skleněného zboží - firma Ferd. Unger a spol. (první polovina 19.st.). Veškeré sklo vyráběné v okolí Hodkovic i Jablonce bylo odtud vyváženo do světa. Jablonec však sídlil přímo v centru sklářské oblasti a tak se právě do něj brzy po dostavbě silnice přestěhoval i veškerý obchod. Konec hodkovického obchodování byl neodvratný - firma se již v době největší slávy rozdělila na dva podniky (Unger a Špička). Unger pod vlivem konkurenčního boje odešel do Nového Boru. Špičkova firma zkrachovala nešťastnou náhodou. Majitel se dostal do finančních obtíží a nevida jiné řešení, spáchal r.1871 sebevraždu. Shodou okolností dorazily hned druhý den peníze za velkou pohledávku, ale pro Theodora Špičku i podnik již bylo pozdě.

     Město mělo právo exekuce odsouzených. Na vrchu zvaném Kalvárie stávala šibenice. Při cestě z náměstí je ještě dnes kamenná lavička, na kterou směl odsouzenec usednout a do západu slunce čekat, zda nedorazí milost, která by ušetřila jeho život.

První zmínka o Hodkovicích pochází z roku 1352 v knihách papežských desátků. Hodkovice tehdy platily více než Liberec.

V roce 1848 patřily Hodkovice k panství Český Dub - Frydštejn, do kraje Boleslavského. V latinských textech byly Hodkovice psány jako Hodcouicz, nebo Libenow. V německých Liebenau.

     Územím dnešních Hodkovic procházely již v dávných dobách obchodní stezky z Lužice do vnitrozemí a dále pak na jih přes Prahu. Na místě, kde se obě cesty spojovaly vznikla osada, která se stala hospodářským centrem v panství Frýdštejnského. O tomto faktu svědčí i dochované zápisy v knihách papežských desátků, kde je z r. 1352 zmínka o Hodkovicích. Zemská stezka sehrála významnou úlohu v dějinách Hodkovic. V dobách mírových tudy projížděli obchodníci, z obchodního ruchu mělo město nemalý užitek. Zato v dobách válečných, kdy po této stezce procházela vojska spojenců i nepřátel, utrpělo město značné škody. Také za třicetileté války nebyly Hodkovice ušetřeny válečných škod.

     V 16. století došlo také k důležité změně, která ovlivnila další vývoj Hodkovic na celá staletí. Po nezdařeném stavovském odboji roku 1547 byly Hodkovice konfiskovány Adamovi z Vartemberka a spojeny se sousedním panstvím českodubským. Není známo kdy byly Hodkovice jmenovány městem. Až císař František Josef potvrdil městská privilegia a věnoval městský znak. Posledním majitelem byl Alain Rohan ze sychrovského zámku až do roku 1945.